Mizernej pohan, nemám na to výcvik. Ale být pohan je taky spiritualita – naplňuje mě klidem, křepčit štěstím, když vyjde slunce, a říkat stromům brácho.
Jestli je to miglý na hlavu? Rozhodně, prošla jsem dostatečně intelektuálním vedením v ateistickém půlstoletí, v křesťanstvím ovlivněném tisíciletí, abych věděla, že se stromama se nemluví.
Můj vnitřní břitký intelektuál pohanskými sklony supervtipně pohrdá, ale něco mnohem měkčího, ne tak zábavnýho, ve mně mluví jasně. Chce zemitou spiritualitu, rituály, oheň a tanec. Chce vůně, chutě a všechny ty karnální věci.
Baví mě lidi, co něčemu věří, ale nechci se limitovat konkrétním jménem Boha. Stačí mi řád, přející Existence, láskyplná Gaia. Moje všednodenní spiritualita, plná laskavosti k hromadě zraněných a léčících se duší, tak jak spolu táhnem napříč věky a prostorem.
Cítím se v tom tak zranitelná, že bych to teď nejradši shodila vtipem z tematického okruhu BCHK. (BCHK stands for batika, chlupy, korále. 😊) Ale neshodím, naopak, odkopu se ještě víc.
Normálně jsem dneska napsala básničku. Moje nejka a můj milý se teď musí řezat smíchy, protože dobře vědí, co obvykle říkám o poezii nebásníků. Že je to sra**ka a že své pubertální minulosti upřímně lituju. Ale protože na každého jednou dojde, šlo to ven. 😊
NAIVNÍ
A tomuhle ty věříš? Holá naivita…
Hele, věřím…
Že je tu pro mě to nejlepší
A že nečeká daleko
(Není to ani tak daleko, jak procházka směrem k Řípu, zvlášť když se svezu až na Krásné hory autem
Není to ani tak těžké, jako rozlousknout lískový oříšek)
Že mi to fandí
Že mi to přeje
Že stačí každý den kousek a důvěra
A co ty, ty v to nevěříš?
Zvládáš to sám.
Nejsi z toho unavený?
Není to naivní?
PaníBohu poručeno.