I kdybych nakrásně věděla, jak to má klient/ka mít – jak by měl vypadat jejich web a co by jim pomohlo s problémem, na který si vytáhli karty – nemůžu jim to tlačit jak splašenej buldozer.
Naopak, musím se upozadit, vnímat, hledat za slovy esenci. To znamená, že nikdy nevím výsledek dopředu. V každém projektu i výkladu je velká míra nejistoty, vzdušného prostoru pro improvizaci. Já se do něj nacpat nemůžu. Musím citlivě vyčkávat, respektovat tempo svého protějšku a nazaplácnout svým názorem prostor, kde se může něco zrodit.
Učím se tyhle nádechy časoprostoru prodlužovat, nezaleknout se chvíle ticha, nenakrmit je nějakou obecnou pravdou.
Podle typologie Human Design jsem Projektor (to není promítačka, děcka, víc o Human Designu najdete třeba na www.humandesign.cz). Projektor má pár pěkně dvojsečných darů, jedním z nich je prostor vnitřní prázdnoty, do kterého je schopný pojmout druhého a pracovat s ním na základě jeho „objednávky“, impulzu. Tahle prázdnota mě dokáže pěkně potrápit, ale bez ní bych hůř trefovala hřebíčky na hlavičku.
A to jsou moje milované momenty. Když zasáhnu hřebíček a ten/ta, co sedí proti mně, nadšeně vydechnou: „Přesně, to tam napiš!“, případně „Jo, přesně tak to bylo. Teď to vidím. Ježiši to je úleva.“
Takže se dá říct, že jsem se pro tyhle práce narodila. Všechno, čím jsem prošla, mě pro ně formovalo. Love my jobs.